Loni jsem najezdila přes 16 000 km, strávila přibližně 200 hodin ve vlaku a téměř 50 nocí po hotelech. Jezdím jen tam, kam si mě radnice pozvou – do měst, která chtějí něco změnit. Označení „terapie veřejného prostoru“ používám už několik let, větší pozornost ale vzbudilo až loni. Přijde mi proto fér vysvětlit, co vlastně na těch radnicích dělám.
Zjednodušeně: pomáhám městům nastavit systém práce s veřejným prostorem tak, aby změny nebyly náhodné, konfliktní ani krátkodobé – nehoníme zázraky přes noc. Jde o malé kroky v rámci čtyřletého volebního období a hlavně o srozumitelnou komunikaci.
Reklama jako ekzém architektury
Vizuální smog bývá nejviditelnější problém, ale skoro nikdy není tím hlavním. Pod ním se často skrývá chaos v procesech, nejasné kompetence, chybějící městský architekt nebo strach cokoliv otevřít. Bez funkčních procesů totiž nemá šanci fungovat nic – ať už jde o zeleň, mobiliář nebo pravidla pro reklamu.
Jaké je odborné ukotvení?
Moje práce leží někde mezi designem služeb, fyzickým UX a vyjednáváním. UX nevnímám jen jako orientaci v prostoru, ale jako celkovou zkušenost: jak se ve městě cítíme, jaký má dopad na zdraví, vztahy, bezpečnost nebo lokální ekonomiku. Opírám se o data a výzkumy, ale stejně důležitá je práce v terénu a důvěra místních lidí.
Terapie byrokracie
Klíčové je zapojení lidí, protože demokracie nefunguje silou ani shora. Funguje skrze vztahy, vysvětlování a schopnost domluvit se. Pravidla mají být pojistka pro extrémní situace, ne každodenní klacek. V běžném životě má fungovat hlavně lidská domluva – a ve většině případů opravdu funguje.
Často sedím u jednoho stolu s úředníky, politiky i podnikateli. Mým cílem není nikoho porazit, ale nastavit pravidla, která dávají smysl všem. Hodně mi v tom pomáhá i to, že sama podnikám a většinu lidí u stolu znám z pozice klienta.
Léčba lokálním podnikáním
Od roku 2019 se věnuji také lokálnímu podnikání. Projekty taktického urbanismu ukázaly, že kvalitní veřejný prostor může při zklidnění dopravy zvyšovat tržby provozovnám a zároveň posilovat komunitu. Když radnice vytvoří podmínky a podnikatelé spolupracují, nejvíc z toho vždy těží lidé ve městě – skrze kvalitu života.
Depilace delfínů
„Depilátorka delfínů“ byl bulvární titulek, který měl naznačit, jak zbytečnou práci prý dělám. Dodnes se tomu mí kolegové s gustem smějí a berou to za své. Asi z toho jednou budou trika.
Paradoxně právě hejty šíří téma nejdál. Veřejný prostor lidi zajímá víc, než si často myslíme. Jen za poslední kvartál roku 2025 oslovily moje sítě zhruba 1,5 milionu lidí na Facebooku, přes milion na Instagramu a půl milionu na LinkedInu – bez placené reklamy, čistě organicky.
Beru to jako signál, že veřejný prostor je téma, které společnost skutečně řeší a politika by ho měla reflektovat. Zároveň chápu, že politik si nemůže dovolit být tak otevřeně kontroverzní jako nezávislý odborník. Proto jednání na radnicích vypadají jinak než moje sociální sítě.
A právě to se mi osvědčilo nejvíc: nic netlačit silou. Spolupráce často funguje stejně účinně jako předpisy – jen s menším odporem a trvalejším výsledkem.
Co se událo v roce 2025?
V roce 2025 se mi podařilo v neziskovce Naše kultivovaná města dotáhnout spolupráci 18 měst na strategii pro výdejní boxy, vznikly příručky ke světelnému znečištění a dopravnímu značení a proběhla konference Lidé, kteří mění naše města. Celkem jsem pracovala s více než 35 městy po celé republice a dotáhla přes 41 koncepčních prací. Taky jsem natočila několik dílů podcastu o kvalitě života ve městě.
Není to vždycky snadné. Ale nedovedu si představit, že bych bez snahy posouvat stav našich měst dokázala fungovat. Je to terapie přirozeně i pro mě.
Chci navázat na myšlenky Jana Gehla a dalších, kteří věří v města pro lidi, i když narážejí na spoustu bariér – těch filozofických i úplně konkrétních ve městě.
Kam terapie veřejného prostoru směřuje?
Cílem je město, kde si vše vyřídíte do 15 minut chůze, kde se lidé znají se sousedy a kde veřejný prostor podporuje zdraví, vztahy i odolnost společnosti. To je podstata terapie veřejného prostoru: ne rychlá řešení, ale systematická péče. A v jádru všeho člověk.
Podle vědců stačí 15 minut svižné chůze denně ke zlepšení kondice. Čtvrt hodiny na slunci pomáhá rychlejšímu zotavení z nemoci. A stačí znát jen šest sousedů v okolí bydliště, aby výrazně vzrostla kvalita života. Patnáct minut, šest sousedů a město, které funguje.
Terapie je o poznání a vnitřním růstu, znamená naději – a ta je klíčová pro všechno, co dělám. Je důležité pojmenovat, kde to hapruje, sdílet i to, co se nepovedlo, ale vědomí, že věci lze měnit, je zásadní. Proto sdílím, co se povedlo, proto vznikají metodiky, manuály, konference, kuchařka kultivace, podcasty i další publikace, které chystám na letošní rok.
Díky za skvělé projekty, pozornost, podporu i kritiku.❤ Jestli chcete sledovat víc, najdete mě i na herohero.co/veronikarut.
Foto Karolina Kadlčáková 👏
