Analýza budov Magistrátu města Brna

ZROD: 2021
MŮJ ÚKOL: Vytvořit analýzu vizuální komunikace pěti budov magistrátu v Brně – prostor přístupných veřejnosti
KLIENT: Magistrát města Brna (MMB)
VÝSTUP: Vytvořila jsem komplexní strategický plán pro inovace v pěti budovách s instrukcemi pro multidisciplinární řešení. Plán počítá s projektovým řízením, zapojením architekta, designéra, grafického designéra a zaměstnanců. Součástí je i předpokládaná finanční a časová náročnost, podrobný popis jednotlivých kroků a jejich posloupnost. Všechny kroky jsou vytvořené s ohledem na udržitelnost, provozní údržbu a finanční investici. Od politických rozhodnutí po každodenní údržbu.

Když nejsou peníze, je potřeba víc přemýšlet

Říká se, že grafický design není potřeba, dokud nemáte problém. Dokud v budově nehoří, tak orientační systém moc neřešíte. A dokud vám dítě nevypije dezinfekci, tak nežehráte, jak je písmo na lahvičce malé. V současné uprchlické krizi se ukazuje jako klíčová navigace a orientace v prostoru. Ať už jde o nádraží, uprchlická centra, nebo radnice. Na českou radnici moc cizinců nezavítá, jenomže pak se vyskytne problém a máte tu spoustu lidí, kteří vůbec nemusí umět latinku, natož aby luštili stovky cedulek, které ani nejsou anglicky. A právě v takových chvílích se prověří funkčnost navigace a z uživatelského komfortu se stává naprostá nezbytnost. Musí přijít design thinking a design služeb – schopnost vyřešit problém strategickým plánem s ohledem na uživatele. A je nutné šlápnout na realizaci.

Úředníci z brněnského magistrátu v tomhle byli trochu napřed, protože mě už loni oslovili kvůli orientačnímu systému v budovách magistrátu. Podotýkám, že šlo o úředníky, tedy o lidi, kteří nejsou vázaní na volební období a můžou něco kontinuálně budovat. To je důležitá věc, protože pokud nemáme miliardy na to postavit všechno znovu, kontinuita a strategie jsou jediná cesta. Bylo mi potěšením tuhle strategii vytvořit a doufám, že to přinese pozitivní posun. A brněnská radnice bude reprezentativní nejen z pohledu cizinců, ale také z pohledu obyvatel města. Důvěra v instituce a veřejnou správu je u nás na bodu mrazu a už kvůli dalším přicházejícím krizím a potížím je nejvyšší čas s tím něco udělat.

Požadavkem magistrátu bylo vyřešit vizuální smog v prostorách, kam chodí veřejnost. Pět budov na různých místech a všechny možné odbory. Původně jsem myslela, že zdokumentuji situaci a navrhnu redesign několika cedulek. Už v první budově se ukázalo, že jsem se hluboce mýlila. Spletité uličky a přepážky, desítky druhů košů a stojanů, stovky cedulek, několik druhů orientačních systémů. Tohle bude stát strašnou spoustu peněz. Nebo to bude trvat pekelně dlouho. Právě proto jsem vytvořila koncepční strategii pro vypisování výběrových řízení a spolupráce s různými profesionály. Krok nula, který zajistí efektivní využití veřejných peněz. Na všech budovách je totiž vidět, že politici neberou veřejnou správu jako součást své reprezentace. Do budov se investovalo minimum peněz a úředníci tam bojují s takovou absurditou, nesmysly a byrokracií, že se není co divit, když někdo nahodí kyselý obličej. A takhle se teď mezinárodně prezentujeme, což je ostuda a velká škoda. Ale nejde jen o krizové situace, jde o jakýkoli kontakt s veřejnou správou.

Že je úředník protivný, totiž nesouvisí s jeho náturou ani osobním rozhodnutím, prostředí těch budov dřív nebo později každého zdeptá natolik, že je div, že tam ještě vůbec někdo chce pracovat. A cedulky jsou přirozeným důsledkem překotných přístaveb, neudržovaného orientačního systému a nedotaženého registračního systému v čekárně. Návštěvník je pak permanentně naštvaný a to vše dohromady generuje tu „úžasnou“ atmosféru na úřadě. Tohle je například oficiální výdejní místo řidičských průkazů:

Tady je zase mezi reklamami ukryté označení nouzového východu:

Zbytečný nadstandard, nebo poškození demokracie?

Teď se možná smějete, ale ono to moc k smíchu není. V případě řidičských průkazů je celá budova v nouzovém režimu víc než patnáct let s tím, že se „za chvíli bude stěhovat“. Tím pádem se do ničeho neinvestuje. Lino ze školní jídelny, stará školní katedra, covidové plexi a výzdoba ze samolepek. Jenomže co jiného chcete dělat, když v takovém paskvilu každý den pracujete. Chcete si místo vyzdobit čímkoli, co vás aspoň trochu pohladí na duši. Samolepky tak nejsou znevážením úřadu, ale unaveným výkřikem do tmy.

Návštěvník, který tohle v osmnácti letech při vyzvedávání průkazu uvidí, patrně nikdy nebude chtít jít k volbám. A v tom je ten největší problém. Nablýskané billboardy politiků trochu zapomínají na to, že tohle je skutečná reprezentace jejich „radnice“. A jasně, je to městská správa, a ne politici, ale tohle běžný uživatel nikdy nerozlišuje a vždycky to pro něj bude „vrchnost“. A pokud se stát a město prezentují tímhle tristním způsobem, pak pro lidi neexistuje důvod se snažit jakkoli zapojit. Občanská společnost je v letargii. Asi není potřeba připomínat, že laxnost, demotivace a vnitřní emigrace nahrává manipulátorům a dezinformátorům a způsobila demokracii po celém světě celou řadu problémů. Ze zašlého linolea se musí stát politické téma a politici se jím musí začít zabývat. Protože dějiny často píšou třeba jen dvě procenta lidí, kteří jsou otrávení, znechucení a nevidí žádnou budoucnost, jako v případě brexitu. Jistě, roli tam hraje víc věcí než jen stav budov radnice. Dezolátní radnice je ale signál, že občan nikomu nestojí za tu námahu prostředí vylepšit, a to začíná smrdět. Ne v řádu měsíců, ale v řádu let až desítek let je zaděláno na průšvih.

Lidé ignorují design, který ignoruje lidi

Legendární věta všech vrátných a dozorců „Máte to napsaný na cedulce!“ je sama o sobě mnohem delší, než kdyby obsluha místa prostě řekla, kudy se mají návštěvníci vydat. Není to o tom, že by byl návštěvník idiot, protože „neumí číst“. Ani o tom, že idiot je ten za přepážkou, protože je protivný. Idiot není ani grafik, který použil špatný font na cedulce. Ani architekt, který kdysi nouzově upravil další část budovy, do které vede složité bludiště. Jednoduše tam chyběl designér, který by prostoru dal komplexní koncepci a zamyslel se nad tokem a navigací uživatelů. Multidisciplinární designér, který propojí architekturu, produktový design a grafiku s trochou projektového řízení. Design služeb, Design Thinking, User Experience Design, Human Centered Design. To znamená někdo, kdo by neřešil vizuální design ikony, ale problém proč, co a kam umisťujeme a kolik nás to stojí peněz.

A že nad tím na radnici do téhle chvíle nikdo nepřemýšlel, je vidět na každém centimetru prostoru. Poslední komplexní koncepce tu byla vytvořena za první republiky. Většina z toho, co dnes na MMB najdete, není prací lidí, co tam momentálně sedí. V naší zemi se neplánuje, ale bastlí. A vy jako zaměstnanec přijdete do chaosu a snažíte se jen přežít. Samozřejmě všude se najde žába na prameni. Ale je nutné si uvědomit, že už podle stavu budov jsou úředníci i návštěvníci prostě obětí zanedbání koncepčního plánování, což je jednoduše dědictví socialismu.

Naštěstí nikdy není pozdě začít, rozhrnout to a něco koncepčně naplánovat. A jsem moc ráda, že mě k tomu úředníci přizvali. Samozřejmě to nepůjde hned, jistě že to nepůjde snadno. Ale dává to naději, že tam návštěvníci a zaměstnanci nebudou tak znechucení a z veřejných zdrojů nepotečou peníze na nákup šestého typu odpadkového koše. Vizuální stav budov je samozřejmě špička ledovce a při řešení se často musí kopat hodně hluboko. Spolu s novou strategií přichází úpravy webu, registračního systému a všeho, co ve výsledku vytvoří kvalitní servis. Součástí analýzy je proto i komentář k webu a jeho UX.

Záhada nákupních košíků

Na stopě hlubšímu problému v procesech je třeba záhada nákupních košíků v budově sídla městské památkové péče. To, že stav budovy výrazně podrývá autoritu úřadu, vynechám, kradené nákupní košíky jsou trochu silné kafe. Jenomže ty košíky tam nejsou náhodou. Po vyzpovídání pár místních pracovníků se dovídám, že slouží k přenášení obrovského množství šanonů a papírů z místnosti do místnosti. Protože legislativa. Jedna cesta je koupit líp vypadající košík, ale mnohem rozumnější je upravit legislativu, aby žádný košík nebyl potřeba. A tady se dostávám k nejpalčivějšímu problému.

Ve kterém století investujeme

Oprava všech pěti budov na uživatelsky přátelská místa by si vyžádala extrémní investici. Vzpomeňme kauzu, kdy byl vypracován superúřad, který byl královsky zaplacen, ale nejde ho zrealizovat. Na to se při zadávání „zapomnělo“. A město jako řádný hospodář nemůže projekt jen tak vyhodit. Patová situace, s budovami se nehne a závratné investice nepřijdou. Ale stejně – investovat do nové budovy v době, kdy se všechno digitalizuje, je jako investovat do koňského povozu, když si všichni kolem kupují auto. Pokud by se na státní i městské úrovni investovalo do digitalizace, pak čtyři z pěti budov vůbec nebudou potřeba. Respektive do jedné budovy se soustředí všechny úřady, kde je nezbytně nutný fyzický kontakt s návštěvníky. A zbytek úředníků může být v různých budovách a ty se můžou opravovat postupně. Kvalita pracovního prostředí je velké téma při náboru kvalitních zaměstnanců, ale nemá takový vliv na reprezentaci úřadu. Přenášení papírů nahradí digitalizace. Ta je obávaná například kvůli tomu, že pořád přežívá strach podobný obavám dělníků, kteří na začátku průmyslové revoluce rozbíjeli stroje. Co když lidi přijdou o práci? Jenomže o jakou práci? Kolik dětí ve škole sní o tom, že budou přenášet šanony z patra do patra? Nebo že budou dávat razítko na papír, který podají sousedovi? Ve správě města je spousta věcí, které jsou zanedbané a bylo by dobré na ně zaškolit lidi a zacházet s lidskou prací tak nějak – lidštěji. Takže je dobré si uvědomit, jestli investujeme ve 20. století a kupujeme lepší kopírky, nebo jestli jsme v 21. století a přemýšlíme nad tím, jestli je vůbec potřeba tolik kopírovat a tisknout.

Práce úředníků a politiků je služba veřejnosti. Nejsou nijak nadřazení a jsou placení z našich daní. Z každého rohlíku. Proto má veřejnost právo se dožadovat komfortu a kvalitní služby. Jenomže to nevyřeší jen vymalování a nákup lepších koflíků na květiny. Proto jsem ráda, že jsem tuhle strategii mohla vytvořit, a doufám, že pomůže vytvořit tlak na to, aby k úpravám došlo a aby se do reprezentace a pohodlí návštěvníků (voličů!) investovalo. A vytvoří se tím třeba příklad pro další města, tak jako v případě Manuálu pro reklamu.

Na závěr tu mám pozitivní příklad z brněnského finančáku, což je pochopitelně jiný žák z jiné třídy. Ale je tam skvěle a názorně vidět, jak je možné prostor navrhnout tak, že tam žádný navigační systém není potřeba a návštěvník všechno intuitivně najde sám.