Prostor města řeším už deset let a jsem zvyklá na všemožné bizáry. Ale projekt Strategie pro výdejní boxy je pro mě zatím nejšílenější zkušenost. Přinesl výhrůžky, dezinformace a hysterii, ale zároveň i nadšenou podporu, vděčnost a nezištnou pomoc. Při tom člověk rychle pochopí, jaké vzorce chování se ve společnosti pořád dokola vrací – a jak moc přispívají k tomu, že spoustu věcí děláme „českou cestou“: zbytečně složitě a s obrovskou ztrátou energie na nesmysly. 

Projekt, který měl původně přinést přehled a férová pravidla, se nakonec ukazuje jako sonda do duše národa – do toho, jak těžce u nás funguje komunikace a spolupráce. A taky do toho, kolik emocí dokáže vyvolat obyčejná plechová skříň.

Když velká firma začne vyhrožovat

Ministerstva vydala k výdejním boxům doporučení, že si to mají města vyřešit sama a mohou k tomu použít například tržní řád. Stavební úřady jsou naopak mimo hru. V jednom městě tržní řád schválili už v únoru; kraj měl jedinou připomínku, jinak vše bez problému. Krátce poté ale dorazil dopis od jedné z největších značek na trhu – plný paragrafů, bez podpisu právníka, jen s logem. Tvrdili, že město nesmí nastavit žádná pravidla. Na první pohled to vypadalo vážně, takže jsem dopis poslala advokátům z Urban Legal. Ti rovnou řekli, že jde o účelově překroucenou judikaturu. 

Stejná firma podobně vyhrožovala i po telefonu na různých radnicích. Všechna zapojená města jsme ale průběžně informovali – a po čase s tím firma přestala. Asi si dokážete představit, jak to působí na starosty. Je to dobrá ukázka toho, proč jsou potřeba kvalitní právní podklady. 

Většina firem se chová od začátku solidně a s nastavením pravidel nemá problém. Teď to zkouší s vyhrožováním jiná firma, tak uvidíme, kam až zajdou. Každý podnikatel se samozřejmě může soudit, ale otázka je, kdo je tak hloupý, že by si soudním sporem zničil vztahy s městem a ještě nahrál konkurenci. Uvidíme. Podnikání u nás nemá třísetletou tradici, ale spíš třicetiletou – a na chování některých lidí je to bohužel znát.

Úředník, který nebyl přizván dostatečně brzy

Dlouho poté, co jsme o projektu informovali obě klíčová ministerstva, dorazil e-mail od jednoho úředníka, který se cítil opomenutý. Vadilo mu, že jsme věc řešili s jeho kolegou a ne s ním, a tak rozeslal všem krajům lživý e-mail o našem projektu. Způsobil tím zmatek a několik měst zbytečně zdržel. Na ten útok jsem reagovala tak, že jsem mu nabídla spolupráci. Tuhle dynamiku znám – nenávist bývá jen přehnaná touha po důležitosti a zvláštní forma žádosti o spolupráci. 

A zase to zafungovalo. Na společné schůzce ve širším kruhu jsme rychle zjistili, že máme stejné cíle a žádný skutečný konflikt mezi námi nikdy nebyl. Celé to vzniklo jen z neschopnosti dotyčného normálně lidsky komunikovat. Máme precizní jazyk, ale prakticky žádnou průpravu v tom, jak ho používat lidsky.

Falešný novinář a mediální tlak

Po schůzce se zástupci firem se ozval „novinář“. Měl interní informace, které v té době mohly znát jen firmy, a tvrdil, že připravuje rozhovor pro iDnes. Odpovědi ale použil v bulvárním článku plném pomluv. Napsala jsem proto redakcím iDnes i MF Dnes a požádala o uvedení věcí na pravou míru. Neozval se nikdo z redakce – reagovala přímo jejich advokátka s tím, že je „všechno v pořádku“ a že pomluvy mají „zpravodajský charakter“. Na žalobu nemám finance, a někteří s tím očividně počítají. Velmi smutné. 

Ani velké profesní organizace nezůstaly pozadu. Asociace pro elektronickou komerci (APEK) zveřejnila tiskovou zprávu i rozhovor plný nepravd s jasným cílem projekt poškodit. Útočili i na spolupracující advokáty a obviňovali je z nekompetence, přestože sami neuváděli spolupráci s žádnou advokátní kanceláří. Označili naši strategii za nebezpečný podvod. Je to ukázkový despekt k odbornosti – a pohrdání starosty i městskými architekty, kteří projekt reálně tvoří. 

Citově zabarvené a manipulativní výroky se objevily dokonce i v jinak seriózních médiích jako Finmag nebo Týdeník Euro. Zveřejnili zkreslené informace, aniž by nás vůbec kontaktovali.

Ukradnu vaši práci a prodám ji bez vás!

Před zveřejněním jsem strategii rozesílala na různé instituce, aby měli přehled o tom, co se chystá. Zástupce jedné vlivné veřejné instituce mi po telefonu oznámil, že si naši interní právní analýzu „někde sežene“ a vydá ji jako svou vlastní. Na takový telefonát se reaguje těžko. Nabídla jsem mu tedy – jako obvykle – spolupráci. Domluvili jsme se a situace se uklidnila. Pravděpodobně šlo jen o potřebu demonstrovat vlastní důležitost. Kdybych měla kohoutí ego a nebyla zvyklá jednat i s lidmi, kteří na mě útočí, kdoví, jak by to dopadlo. 

Dodnes ale patří mezi ty, kteří vytrvale opakují, že „nikdo nesmí nastavovat žádná pravidla“ a že „situaci nelze řešit“. Strašení je vždycky jednodušší než nabídnout řešení – a člověk si u toho ještě připadá důležitě. Je tu nějak málo lidí, kteří skutečně chtějí, aby věci fungovaly.

Firmy se mstí

Největší firmy jsme pozvali ke spolupráci a ještě před dokončením jsme jim interně ukázali rámcové principy. Poslaly své připomínky a společně s odborníky jsme je vyhodnotili. Část jsme zapracovali, ale ne všechny – jde o odbornou iniciativu, ne o lobbistický dokument podle firemních zájmů.

Některé firmy si následně objednaly manipulativní průzkum veřejného mínění, uspořádaly tiskovku těsně před naší, aby ovládly mediální prostor, a začaly veřejně tvrdit, že pracují na stejném projektu jako my. Zároveň prohlásily, že se k našim principům nemohly vyjádřit, což je prostě lež. Když jsem pak chtěla zveřejnit jejich připomínky, reakcí bylo, že „si mám dávat pozor“.

Pro jistotu jsem uspořádala ještě jednu informační schůzku, ale většina firem ji ignorovala a místo toho rozjela mediální tlak. Není tedy divu, že často nemají vůbec přehled o skutečném stavu věcí. Na radnicích se jedna z firem hlasitě ohrazuje proti tržním řádům kvůli věcem, které tržní řád vůbec neřeší, protože prostě nemají přehled v tom, jak se tržní řád používá. Opět se pálí zbytečná energie. O to víc si vážím firem, které komunikují věcně a konstruktivně – a těch je dnes drtivá většina. Ne všichni uvízli v devadesátkách.

Komerční krysa vs. neziskový komouš

Už jsem si zvykla, že jsem pro někoho „neziskový parazit“ a pro jiného „komerční krysa“. Záleží jen na tom, co se komu hodí do příběhu. Mám firmu a zároveň vedu neziskový spolek – u nás se tyhle světy často vnímají jako protiklady, přitom se můžou skvěle doplňovat. 

Horší než osobní útoky jsou ale útoky na klienty. Například tvrzení na Info.cz, že byl můj velký komerční klient „donucen“ ke spolupráci se mnou. Jasná pomluva. Redakci jsem o tom psala, ale odmítají to opravit. Zjevně se nehodí, aby bylo vidět, že existují firmy, které mají o kultivaci měst zájem z vlastní vůle – protože by to na některé „boxaře“ vrhalo velmi nepříjemné světlo.

Když samoregulace narazí na kontejner

Když firmy odmítají jakákoli pravidla, obvykle tvrdí, že se „to vyřeší samo“. Samoregulace prý stačí. Jenže samoregulace funguje jen tam, kde si konkurenti navzájem dávají přednost v tom, kdo vydělá – tedy nikdy. Fyzický prostor navíc potřebuje pravidla, jinak se zvrhne v chaos. Podobný scénář byl v telekomunikacích: firmy instalovaly techniku duplicitně, až přišel úřad a nastavil základní pravidla.

V západní Evropě to pochopili dávno: byznys může být svobodný, ale město musí být předvídatelné. Jednoduše proto, že se do prostoru všichni nevejdeme a svobody jednotlivců jsou často v konfliktu. Jeden chce svobodně spát a druhý si chce svobodně vyzvednout balíček. Jeden chce mít na chodníku kontejner, druhý výdejní box nebo automat – a pak jsou ještě lidé, kteří by po tom chodníku chtěli normálně chodit. Pravidla jsou ve městě potřeba ne kvůli ideologii, ale kvůli každodenní kvalitě života.

Mediální hysterie versus skutečnost

Po zveřejnění strategie si radnice chválily, že se jednání s některými firmami výrazně zlepšila – od vyhrožování k vyjednávání. To je velký posun. Reakce v médiích ale byly plné hysterie. Jedna z největších značek veřejně tvrdila, že se strategií nesouhlasí, ale hned druhý den na radnici říkala, že jí fandí. Novináři z toho vytvořili imaginární bitvu mezi firmami a městy.

Přitom některé firmy byly od začátku bezproblémové a se zavedením pravidel neměly žádný problém. A i ty původně problematické teď po zveřejnění strategie města víc respektují a chtějí spolupracovat. Na radnicích nikdo o žádné boje nestojí; všichni se chtějí dohodnout. Jenže konflikt se prodává lépe než dohoda – takže dobré zprávy mají smůlu.

Umíme to líp?

Výdejní boxy jsou skvělý nápad – jen nemusí stát u sochy. V Dánsku mají stejné množství boxů jako my, ale ani jeden není umístěný blbě. Můžeme mít funkční doručování i krásná města zároveň – stačí přestat se navzájem děsit a přestat vnímat spolupráci jako slabost.

Tenhle projekt je jen jedním z fáborků na dlouhé cestě k prostředí, kde se lidé respektují. Každý si může vybrat, jakou roli v tom příběhu chce hrát. Já vždycky budu pro spolupráci – jinak se s výzvami, které přicházejí, prostě nepopereme.

Prostor k setkávání je v Česku opomíjený, nepochopený a často až na posledním místě. Prostě nemáme ve zvyku ho využívat. S člověkem se v našich městech počítá jen málokde a často jen na pár letních měsíců v roce. Oslabuje to místní komunity, poškozuje mentální a fyzické zdraví a zvyšuje náchylnost k dezinformacím i závislostem.

Péče o prostor kolem nás je zásadní, pokud chceme žít v místech, která nás dělají silnějšími a odolnějšími. Proto má smysl věnovat pozornost všemu – od laviček a zábradlí přes reklamu až po výdejní box. Když to necháme „jak to vyjde“, nikdy to nedopadne.

Solidní lidé existují

Tváří v tvář útokům a manipulacím si nejvíc vážím solidních lidí, které mi tenhle projekt přinesl – na radnicích, ve firmách i na úřadech. Těch, kteří chtějí, aby věci prostě fungovaly a chtějí se dohodnout. Díky nim má projekt smysl a díky nim bude pokračovat dál. Fandím jim, ať mají pevné nervy a nekonečnou trpělivost s důležitými kohouty. Bude jí potřeba ještě hodně.

Poděkování patří i advokátce Gabriele Červinkové, která napsala výzvu do redakce Mafry kvůli pomluvě – bez nároku a honorář.

Noční můra studentů

Stala jsem se součástí maturitní otázky (a nočních můr studentů) v Ostravě, takže tenhle příběh sdílím jako jednu z případových studií. Najdete ji jako video na mém herohero.co/veronikarut. Doufám, že až se studenti ve svých projektech setkají s podobným bizárem, neleknou se a neutečou. Nikde na světě totiž nejsou potřeba mladí chytří a schopní lidé tak jako v našich městech a firmách.