Nedávno jsem odpovídala na otázky redakce E15 k výdejním boxům, samoregulaci provozovatelů a tomu, proč města potřebují jasná pravidla pro umisťování boxů ve veřejném prostoru.

Protože se do novinového článku obvykle vejde jen část odpovědí, zveřejňuji tady jejich plné znění. Téma výdejních boxů totiž není jen o pohodlném doručování. Je také o dopravě, parkování, technické infrastruktuře, hluku, bezpečnosti, odpovědnosti firem a právu měst rozhodovat o podobě vlastního území.

Výdejní boxy samy o sobě nejsou problém. Problém vzniká ve chvíli, kdy se instalují systémem pokus omyl a veřejný prostor začne suplovat expanzní plán soukromých firem. Pravidla nejsou brzda modernizace. Jsou základní podmínkou toho, aby modernizace fungovala i pro město a všechny jeho obyvatele.

Proč podle vás nestačí současná samoregulace provozovatelů a jejich vlastní kodex?

Samoregulace je pěkný PR projekt a jako doplněk může být užitečná. Nikdy ale nemůže nahradit pravidla, která nastavuje město pro své vlastní území. Firmy nemohou rozhodovat o prostoru, za který nenesou odpovědnost ve všech souvislostech.

Alza ani jiný provozovatel nemůže garantovat, že výdejní box nebude překážet sítím, dopravě, chodcům, zásobování nebo třeba dalším automatům a kontejnerům jiných firem. Přitom přesně tyto věci určují, jestli město funguje, nebo ne.

Z měst, se kterými spolupracujeme, navíc zaznívá jasná zkušenost: samoregulace sama o sobě nefunguje. Nejsou v ní všichni hráči na trhu a město stejně nakonec musí vše koordinovat. Představa, že firma řekne "podle našeho kodexu je box v pořádku" a město se tomu má podřídit, je absurdní. Proto si města zavádějí tržní řády, mapují vhodná místa, jednají s firmami a nastavují pravidla. Jinak to prostě nejde.

Jaké problémy městům způsobují výdejní boxy nejčastěji v praxi, které veřejnost často nevidí?

Veřejnost často nevidí hlavně technické problémy. Box se například postaví na zasíťovaný pozemek, kde musí zůstat přístup kvůli opravám. Pak bijí na poplach správci majetku nebo technické infrastruktury a město to musí řešit. Město samozřejmě nemůže dát přednost výdejnímu boxu před přístupem k sítím.

Další velké téma je doprava a parkování. Lidé si pro balíčky často jezdí autem, zastavují na pár minut, blokují průjezd ulicí nebo parkování pro rezidenty. V hlavní sezoně před Vánoci je to velmi citelné. Podobné je to u kurýrů. Některé boxy jsou umístěné tak, že přímo vybízejí k porušování pravidel, k najíždění na chodník, blokování pěších tras nebo ničení obrubníků a zeleně. Náklady pak nese město.

A pak je tu zátěž pro lidi, kteří u boxů bydlí. Hluk, světlo, noční doplňování, pohyb aut a dodávek. Boxy se někdy doplňují i několikrát za noc. Když firmy na podněty obyvatel nereagují, lidé se obracejí na radnice. A radnice pak musí prostě nastavit pravidla.

Obchodníci říkají, že přísnější pravidla zpomalí rozvoj sítě. Je to podle vás přijatelná daň za kvalitnější veřejný prostor?

Podle mě je to hlavně nepodložené strašení. Navíc ho už vyvrací praxe. Města, která si nastavila pravidla pomocí tržních řádů, nemají problém s doručováním, nedošlo tam ke kolapsu služeb ani k diskomfortu pro obyvatele.

Firmy před zaváděním pravidel často varovaly, že se budou soudit nebo že rozvoj sítě skončí. Pokud vím, žádná žaloba ani vážný spor zatím nepřišly. Města dnes mají díky naší strategii jasnější nástroje a firmy je v praxi respektují. Doručování funguje dál a veřejný prostor zůstane kvalitní pro všechny, kdo ho potřebují využít.

Pravidla nejsou brzda modernizace a jsou běžnou součástí fungování vyspělých měst. U nás panuje představa, že pravidla jsou omezení, ale ve skutečnosti jde jen o to mít dané hrací pole a pro firmy je pak každá investice dlouhodobě bezpečná a neriskují spory ani drahé přesuny. I z hlediska investic firem je nesmysl postupovat stylem pokus omyl.

Kde podle vás končí právo firem rozšiřovat své služby a začíná právo měst rozhodovat o podobě veřejného prostoru?

Ve městě na sebe různá práva vždycky narážejí. Fyzický prostor města není internet, kde si každý přidá další tlačítko nebo službu, veřejný prostor má své prostorové limity. Je v něm doprava, zeleň, chodci, senioři, děti, lidé s kočárky, lidé s hendikepem, technické sítě i každodenní život obyvatel.

Každý e-shop i doručovatel se to nakonec bude muset naučit. To, že je služba pohodlná, ještě neznamená, že má automaticky nárok zabrat jakékoli místo ve městě. Pravidla musí nastavit město, protože město nese odpovědnost za bezpečnost, průchodnost, dopravu, údržbu i komfort obyvatel. Firmy nesou odpovědnost za svůj byznys, ale ty ostatní věci nemají jak vyřešit. Proto musí přijít město a říct, kde bude automat, billboard, výdejní box a lavička. Od toho samosprávy máme.

Pokud by výdejní boxy zůstaly mimo stavební zákon, jaké riziko by to podle vás do budoucna představovalo pro města?

Pro města to není neřešitelná situace. Už víc jak rok si podle našeho návodu zavádějí tržní řády, připravují mapy vhodných míst, vyjednávají s firmami. V praxi to funguje a kraje i ministerstvo nám nedávno písemně potvrdili, že tržní řády jsou cesta, kterou stále oficiálně doporučují. 

Problém je spíš v tom, že bez ukotvení v zákoně může být postup měst politicky proměnlivý. Stavební zákon by dal pravidlům dlouhodobější rámec, protože územní a regulační plány se nemění ze dne na den. Neznamenalo by to, že by každý výdejní box musel procházet klasickým stavebním povolením. Podobně jako u drobných staveb by se řešily jen situace, kdy box způsobuje problém nebo stojí na nevhodném místě. Drobné stavby jsou od poslední novely tisíce malých reklamních bannerů ve městech a úřady to nijak nezahltilo, je to prostě jenom definice v zákoně a samo od sebe to v terénu s ničím nehne. Je to nástroj pro případy, že je věc špatně umístěná a je potřeba ji řešit.

Závěr

Ať už se postupuje přes tržní řády, nebo přes stavební zákon a režim drobných staveb, princip je z hlediska urbanismu podobný. Firma se podívá do městské mapy, vybere si některé z předem určených míst a má jistotu, že tam box může být. Město má zase jistotu, že box nebude stát v konfliktu s dopravou, sítěmi, chodci nebo obyvateli.

Ve Skandinávii nastavili pravidla dávno předtím, než se z toho stal problém. V Dánsku mají podobný počet výdejních boxů na obyvatele jako u nás, ale nemají jediný špatně nainstalovaný box. Umisťují je do interiérů, do fasád, mají hodně výdejen ve stáncích a velmi funkční systém doručování. Veřejnost si toho vůbec nevšimne, akorát prostě veřejná správa funguje, rychle řeší nové trendy a znamená to pak méně starostí a extra nákladů pro všechny. Je to otázka zralosti měst i kultury podnikání. Čím dřív k tomu zainteresované firmy dozrají, tím lépe pro všechny.