V Česku je kultivace a koncepční práce pořád v plenkách. Ne každý chápe, že nestačí jen „investice do lopaty“ – tedy oprava silnice – ale že je potřeba rozvíjet celkový přístup k designu města. Jen málokdo ví, že kvalitní koncepce stojí na lidech, ne na hezkém PDF. Často dostanou přednost pompézní rekonstrukce, nesmyslné sochy nebo rozhledny, zatímco obyčejná ulice zůstává stranou.

Proč to u nás "nejde"?

Velké rekonstrukce náměstí a parků sice přinášejí politické body, ale trvají extrémně dlouho. V neziskovce Naše kultivovaná města chceme, aby se stejný důraz na kvalitu promítal i do každé lavičky a běžné ulice. Právě tam se potkává koncepce, zadání, spolupráce, řemeslo i podnikání. Tady hraje svou roli naše strategie kultivace města i nejrůznější manuály od dláždění, přes zeleň až po lavičku.

Jenže v praxi to často kulhá. Manuály veřejných prostranství nebývají závazné ani pro městské firmy, ani pro dodavatele. Do procesu zasahují instituce, které místo spolupráce projekty blokují a deformují – od Policie přes dopravní odbory a památkáře až po vyhořelé úředníky. Výsledkem je byrokracie a absurdní požadavky lidí, kteří nesnáší spolupráci. Klíčovou roli pak mají městští architekti jako hrdinové celé věci, ale často za mizerného finančního ohodnocení. Proto jsou kvalitní řešení u nás pořád spíš výjimkou.

Kultivace jako komunikační projekt

Na radnicích se často ukáže, že projekt brzdí někdo, kdo jen nepochopil podstatu nebo se ztratil v terminologii. Máme složitý jazyk, ale žádnou průpravu, jak ho používat pro srozumitelnou komunikaci. Zásadní je spolupráce a společný cíl – co to celé znamená pro lidi ve městě. I proto tomu říkám terapie a nedělám design ulice, ale starám se o vztahy a procesy. Je to kultivace jako komunikační projekt.

Tyhle fotky skvěle ukazují, co přináší excelentní spolupráce na designu obyčejné ulice. V Amsterdamu je vidět, jak dlouhá tradice demokracie, podnikání a řemesla vtiskla městu kvalitu až do poslední dlaždičky. Krása je v pečlivosti – a ta nemusí být vůbec pompézní.

Fotky pořídil Chris Bruntlett, který popisuje Amsterdamský manuál veřejných prostranství jako „Pucciniho metodu“. Podobné manuály už má i řada českých měst nebo je připravuje. Bez závaznosti a dobré komunikace ale zůstanou jen na papíře. Proto potřebujeme koncepce, závazná pravidla a hlavně ochotu spolupracovat.