New York je jediné americké město, které mě kdy lákalo a se zájmem dodnes hltám spoustu věcí, které se tam vytváří. Střet s realitou byl tvrdý a cítím potřebu varovat i ostatní, značka New Yorku je jeden z největších podvodů, s jakým jsem se kdy setkala. Reakce na insta stories byly vřelé a možná až příliš. Rozhodně si nevezmu na triko, že jsem někoho navnadila tak, že se bude chtít do New Yorku vypravit. Ve skutečnosti je to bída. Tohle je deset tváří výletu do „velkého jablka“, ze kterého mě fest bolel žaludek.
Sprostá lež
Kdyby Příbram a Přerov měli dítě, bude to vypadat jako New York. Čekala jsem velkoměstský mix, zajímavé domy, zvláštní urbanistické nápady, trochu bordelu. To, co jsem tu viděla je čisté zoufalství, zpatlané nedomrlé nápady a sem tam výkřik do tmy. Kamarádce, která je rodilá přerovačka přišel New York sympatický, tím pádem to všechno zapadá? Většina míst, která jsem tu za těch pár desítek kilometrů chůze a jízdy navštívila je buď bez nápadu nebo ubohá a nedotažená. Město vypadá děsivě hlavně dopoledne, kdy všechno tak nějak usne a vypadá to jako blízkovýchodní městečko po bombardování. Nic z toho by nevadilo, kdyby neexistovala ta nablýskaná prestižní pověst.
Všechny filmy a seriály, co se tu točily jsou na Oscara za rafinovanou iluzi toho, že New York dává smysl. Ve skutečnosti jsou všechny natáčecí lokace extrémně pečlivě vybrané a kolem není nic. Carrie Bradshaw nebydlela prostě na jedné z ulic na Manhattanu, ale na jedné z mála obyvatelných ulic široko daleko. Přibarvování je normální, ale tohle je fakt sprostý, dlouhá léta sycený marketingový podvod.
Most z polystyrenu
Výraznou součástí identity je tu všudypřítomný stesk po Evropě. Od detailů jako dveře a ploty, přes vítězný oblouk po katedrálu. Jsou to jakési nahodilé vzpomínky na to, jak to vypadalo za oceánem doma. Ve většině případů se ale jakoby cestou přes oceán na spoustu věcí zapomnělo a autoři si horko těžko vybavovali, jak to vlastně doma vypadalo.
Není to cool diverzita, je to nemastná neslaná náhoda. Všechno tu z mého pohledu zachraňují lidé, skvělý zábavný skupinky hudebníků a skejťáků nebo tanečníků. Respekt, že se dovedou tak dobře bavit uprostřed zimy. Smysl pro šou, prožitek a patos tu rozhodně je a v tomhle se máme co učit. Divadlo skvělý, kulisy by nevadilo spálit.
Třeba Brooklyn Bridge, inženýři prominou (ano, dech beroucí technologický řešení), naživo vypadá jako brána z polystyrenu v Disney paláci. Pop kulturní tvorba to opět úspěšně zatajila a natáčí se vždycky z dálky. Při pohledu zblízka totiž velký špatný.
Šmakulády
Poživatelné jídlo je tu totální díra na trhu. Jsem zvyklá neplánovat, objevovat město pěšky, na něco narazit, ochutnat a testovat nové věci. Většinou to dobře odhadnu, případně kontroluju hodnocení uživatelů. Jedla jsem u skvěle hodnocených podniků a stánků a zjevně jsem nekompatibilní s místními šmakuládami. Bagel v hipsta bistru, roastbeef v dineru, tradiční buffalo wings v brooklynské hospodě. Třetí den se mi ze všeho dělalo tak zle, že jsem ztratila chuť jakkoli experimentovat a zbaběle se uchýlila do franšíz. Gastro se tu dá vychutnávat asi když člověk dlouho hledá online, pak dlouho jede a zaplatí šílené pálky. Bohužel jsem z Brna zvyklá kouknout za roh a mít tam světovou kuchyni a vypiplaný interiér. A za dobrou cenu. Takhle si v New Yorku nežijí ani miliardáři. Napadla mě děsivá myšlenka, že i chuďas někde v Thajsku žije mnohem lepší gastro život než střední třída v New Yorku. Kéž se mýlím.
Jablko s vůní celofánu
Když jsem pod plakátem REUSE RECYCLE pila asi desáté kafe z jednorázového kelímku, donesli mi bio domácí chleba. V plastovém boxíku. Málokterá kavárna tu má porcelán a považuju to za zločin proti lidskosti. Nikdy jsem nepochopila koncept „malých radostí“, dobrý kafe v hrnku zjemňuje mou hrubozrnnou duši do podoby křehké květinky. Je to základní princip mého fungování ve společnosti. Tváří v tvář jakékoli kultuře a jejich podivným rituálům jsem zvyklá žít a nechat žít. Respektovat takovou obsesi plasty v takovém měřítku v rámci naší civilizace je pro mě fakt problém.
Pat a mat dělají vodovod
Vyrazit kamkoli mimo rakousko-uhersko je pro mě vždycky náročné, místní záchody plný vody ani nebudu zmiňovat, ti lidi se dočista zbláznili. Zajímavá je ale schopnost každé selhání prodat jako symbol města. Všude se dočteme o cool požárních schodištích, co jsou na fasádách nebo o cool střešních vodojemech, které řeší distribuci vody do vyšších pater. Ikonické symboly města. V realitě je to prostě selhání inženýrů a architektů, nemůžu si pomoct. Neschopnost postavit obyčejné požární schodiště a pracovat s vodou tak, aby nebyl všude vidět středověký dřevěný džber, to je fakt průšvih.
Sebevražedná fešanda
Na The Vessel jsem narazila tak nějak po cestě a zařadilo se to ke stavbám, co mě dovedou fest pohoršit. Jde o absurdní kravinu, kterou postavil zvrhlý egomaniak. Natolik podcenil bezpečnost a smysluplnost, že tam několik lidí spáchalo sebevraždu. Od té doby je „rozhledna“ zavřená a řeší se bezpečnost. Rozhledna v uvozovkách, protože z jejího vrcholu nemůže být nic kloudně vidět, je obestavěná mrakodrapy. Smutné je, že architekt už při otvíračce odmítl odpovědnost za cokoli co se se stavbou bude dít. Jeho zaměstnanec tvrdí, že se o bezpečnostním problému vědělo, ale vyhrálo ego a estetika. Tedy řešení, které zprovodilo ze světa několik mladých lidí. Terapeuti mají za to, že sebevraždy mladých jsou často impulzivní a mohou se stát kvůli zdánlivým maličkostem, které daný člověk zrovna prožívá. Nesmyslnost téhle stavby spolu s pocitem závratě, který spousta návštěvníků popisovala, jsou zjevně vražedná kombinace.
Pro srovnání, třeba kousek dál v Guggenheim muzeu se o sebevraždu nepokusil nikdy nikdo a přitom je uvnitř podobný charakter kruhového stoupání. Možná je to tím, že muzeum má svůj účel a lidi si to nechtějí hodit, když jsou obklopení vypiplanými výtvarnými projekty. Kdo ví. Na tohle místo rozhodně nebudu ráda vzpomínat.
Smysluplné místo, div světa
Kousek dál začíná High Line Park, což byl léta můj sen a zážitek konečně předčil očekávání. Park na místě bývalé nadzemky se různě zakousává do budov a mezi ně, vede kolem oken věžáků a průhledů do ulic. Starými kolejemi prorůstají stromy a ten mobiliář je vyloženě cukrárna pro všechny designéry. Lavičky, které se zapouští a zase vstávají z povrchu v přesné šířce dlaždic. Kanál je přesně ve tvaru a velikosti dlaždice. To, že se na věc složili různí privátní dárci zní až pohádkově. Jsem ale ráda, že jsem tam byla mimo špičku a v lednu. I tak se tu začínaly shromažďovat davy. Není divu, míst, kde by chtěl člověk trávit čas, jsem moc nenašla.
Brno není New York
Brno skutečně není New York a jsem za to ráda, ale nemůžu si nerýpnout do naší slovutné haly Rondo, protože tvarem nápadně připomíná Madison Square Garden. To srovnání je celkem nesnesitelný, protože outdoorová reklama v New Yorku má velkorysé koule a zanechává dojem. To v Brně nehrozí. Zatímco v srdci reklamou pověstného NYC je řada věcí brutálně zregulovaná a spousta fasád je úplně očištěná, v Brně si pěstujeme zvrácenou představu o tom, co je západní velkoměsto. A v tom jdeme do jadýrka ubohosti zase my. Hala Rondo je architektonicky mnohem zajímavější než její větší sestra v NYC. Zatímco hala Rondo je totálně zaflákaná nejlevnějšími plachtami, Madison square garden je naopak úplně očištěná a vévodí jí pár velkorysých digitálních ploch. Kéž jednou najdeme cit pro velkorysost a očištěný prostor, kde reklama vyzní.
Město jako sociální experiment
Podle Fran Lebowitz by Dalajlamovi stačila jedna jízda místním metrem, aby se z něj stal cholerik. Metro je fakt pekelná díra, počínaje prasečím orientačním systémem, který vypadá pokaždé jinak a konče fakt nešťastným designem stanic celkově. Nechápu, proč je místní orientační systém zařazený do osnov výuky grafického designu. Nepřemýšlelo se tu ani nad srozumitelností, ani nad umisťováním, jen možná trochu nad typografií. To ale pro dobrý orientační systém zdaleka nestačí a právě tady je to velmi dobře znát.
Nejvíc mě dostala mapa metra. Oficiální mapa na plakátech v metru vypadá jako rozvařené špagety, respektive nápadně připomíná mapu londýnského metra před 110 lety. Jenomže mapa metra se opravdu musí vykašlat na geografii a má hlavně fungovat pro uživatele. Jednoduchý trik, který změnil Londýn a dostal lidi zpátky do centra už v roce 1931 následně okopírovala víceméně všechna města na světe. New York ale ví líp a na uživatele se tu zvysoka kašle. A to raději vynechám, že jsou všude samé schody a když se cokoli zvrtne, tak nikam nejedete. Působí to jako celkem zvrácený sociální experiment na lidech, který řídí všude pobíhající potkani. Nový obzory, ne že ne.
Lepidlo z lidí
Tipuju, že v létě se tu krom nesnesitelného smradu objeví i spousta zajímavých kreaturek a inspirativních tvůrčích lidí a to je to lepidlo, co tu všechny stále drží. To nebo případně iluze, že když prorazíš tady, dobudeš svět nebo že tu jsou samé světové příležitosti. Na takové kecy jsem bohužel stará, není mi 15. Ale v lidech tu určitě bude zdroj energie. V téhle paní každopádně je.
Řešení je asi vzít New York jako letní letovisko, několikanásobně vyšší ceny od jara do podzimu tomu odpovídají. A pár světlých momentů výletu by se našlo. Rozhodně bylo inspirativní, že se místní složili na lavičky v central parku a mají na nich své donátorské cedulky. Nebo zaplatili vysazení stromu a mají jméno na dlaždici chodníku opodál. Je to patrně nezbytné kvůli podivnému systému místní municipality, ale rozhodně je to zároveň způsob, jak lidi nadchnout pro své město.
Obří Přerov je skvělé místo
Největší peckou zůstává značka New Yorku jako úžasného, fantastického místa, která se desítky let tak úspěšně vyváží a konzumuje. Byla to krátká dovolená, která se změnila v oborově velmi poučné školení. New York je asi jako šmakuláda Peanut Butter & Jelly. Co na tom, že to vypadá jako bodná rána se zombie marmeládou, musíš to prostě umět prodat.
